Divadelní tradice Divadla pod Palmovkou sahá hluboko do devatenáctého století. Ve vyhlášeném zájezdním hostinci „U Deutschů“, na jehož místě dnes divadlo sídlí, se zřejmě již od roku 1865 příležitostně hrávalo ochotnické divadlo a pořádaly lidové veselice nejrůznějšího druhu. Později se zde nacházela jedna z příměstských dřevěných divadelních arén. Roku 1892 byla jednomu z majitelů hostince, Janu Hurtovi, udělena divadelní koncese a od té doby se zde hrálo divadlo profesionálně. I přes četné provozní a finanční problémy patřila zdejší představení k důležitým kulturním událostem v tehdejší Praze – už proto, že se zde pěstovalo divadlo české. Libeňský divadelní sál často měnil majitele i své zaměření. Po jistou dobu zde úspěšně působil dokonce i operetní soubor, který se zapsal do dějin první inscenací Veselé vdovy uvedené nedlouho po vídeňské premiéře (za ředitelování Marie Zieglerové). Divadelní podnikání v Libni však povětšinou provázely finanční potíže, a tak první období libeňského profesionálního divadla skončilo již v roce 1909.
Nový fenomén
O slovo se hlásil nový fenomén. Do divadelního sálu tehdejšího Hotelu u Deutschů (na místě dřívějšího zájezdního hostince vyrostly dvě nové čtyřpatrové secesní budovy, jedna z nich – budoucí Divadlo pod Palmovkou – se stala domovem hotelu) zavítali už v letech 1904 a 1907 se svými kinematografy František Ponec i Viktor Ponrepo. Stálý biograf s moderním sálem pro 570 diváků zde našel své útočiště od roku 1910. Brzy po první světové válce se kino přejmenovalo na Svépomoc. Pod tímto názvem zaznamenalo od poloviny 20. let největší rozmach (disponovalo dokonce i letní verzí poblíž Rokytky pro bezmála 900 diváků).
Z Žižkova na Palmovku
Na podzim roku 1947 vznikla v žižkovské Akropoli pod vedením Antonína Kurše nová divadelní skupina nazvaná Divadlo města Žižkova. Právě ta se, jak ukázal čas, stala důležitým předznamenáním současného profesionálního souboru libeňského divadla. První roky divadla nebyly snadné. Soubor se během první sezony téměř rozpadl, ale nově příchozí ředitel, režisér Jan Strejček, kolem sebe shromáždil novou skupinu, převážně mladých herců, kteří přišli do Prahy z venkovských divadel, a soubor přijal název - Městské a oblastní divadlo Žižkov. Dne 31. srpna 1948 se v Akropoli uskutečnila první premiéra, která zahájila i oficiální dějiny pozdějšího Divadla pod Palmovkou – a sice Jiříkovo vidění Josefa Kajetána Tyla.
Na Žižkově působilo Městské a oblastní divadlo pouze jeden rok. Kvůli připravované rekonstrukci muselo sál Akropole opustit. Dne 27. října 1949 zahájilo zkušební provoz (ve značně provizorních podmínkách) v pražské Libni představením Kornejčukovy hry Makar Dubrava a 2. prosince téhož roku zde slavnostně zahájilo svůj stálý divadelní provoz Tylovou Fidlovačkou. Dramaturgie nové scény pojmenované Divadlo S. K. divadla se snažila kombinovat lidovost se vzrůstající uměleckou náročností, a postupně tak divadlo získávala svůj osobitý umělecký charakter a stala se i jakousi líhní významných hereckých osobností, které podstatně ovlivnili tvář moderního českého divadla.
Zajímavé umělecké snahy nabraly na intenzitě hlavně v době, kdy se stal šéfrežisérem libeňského divadla Václav Lohniský. V Libni za jeho působení vznikla řada inscenací, které sem nasměrovaly pozornost tehdejší pražské divadelní veřejnosti i publika. Repertoárová skladba libeňského divadla zahrnovala jak klasická činoherní díla a inscenace moderních českých i světových autorů (nezřídka v české premiéře), tak muzikály a hudební komedie. Například v roce 1959 v „bluesovém muzikálu“ Jesse B. Semple se žení zazněla poprvé píseň, tehdy ještě nepříliš známých, Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra „Ach ta láska nebeská“ a jen o málo let později, r. 1963, se v Libni uskutečnila evropská premiéra slavné Albeeho hry Kdo se bojí Virginie Woolfové za účasti autora. Lohniského režie Brechtovy Matky Kuráže byla ve své době velkou událostí, která spolu s jinými pomáhala rozhýbávat kulturní kvas šedesátých let. Československé premiéry měly v této době v Libni mj. i Simonovy Bosé nohy v parku, Past na myši Agathy Christie či Dietlovy divadelní hry.
Ostrůvek relativní umělecké svobody
Celá řada pozoruhodných inscenací v Libni vznikla také v sedmdesátých a osmdesátých letech. I tehdy, podobně jako v letech padesátých a šedesátých, zdejším divadlem prošla celá řada významných osobností. Za všechny připomeňme režiséry Jaroslava Dudka, Aleše Podhorského, Pavla Hášu, Otu Ševčíka, Evžena Sokolovského, Karla Pokorného, Otomara Krejču, Jana Grossmana či Jana Nebeského. Vlivem „normalizační“ politické a společenské situace, která se samozřejmě dotkla i činnosti Divadla S. K. Neumanna, došlo k posunu repertoáru blíže k lidovému publiku. Libeňské divadlo však zároveň díky silným režijním a hereckým osobnostem přinejmenším v pražském kontextu představovalo ostrůvek relativní umělecké svobody. Inscenace uvedené v sedmdesátých a osmdesátých letech byly pozoruhodné kvalitou hereckého a režijního provedení. Mezi nejzajímavější inscenace té doby patřila Schillerova Marie Stuartovna, Nashův Obchodník s deštěm, Moliérova Scapinova šibalství, Wildeovo Jak je důležité míti Filipa, Čapkova Věc Makropulos, Petrovi Mušketýři po třiceti letech, Voskovcovo a Werichovo Nebe na zemi, Hrabalovy a Nývltovy Ostře sledované vlaky, Brandonova-Thomasova Charleyova teta, Roseovo Dvanáct rozhněvaných mužů, Albeeho Kdopak by se vlka bál aj.
Divadlo pod Palmovkou je na světě
V roce 1989 navrhl režisér Divadla S. K. Neumanna Ota Ševčík tehdejšímu řediteli Janu Hyhlíkovi, aby se divadlo přejmenovalo. Od 27. 9. 1990 nese libeňská scéna nový název - Divadlo pod Palmovkou. Počátkem devadesátých let vedl divadlo režisér Ota Ševčík a umělecká činnost souboru byla poznamenána jistou existenční nejistotou. V roce 1991 se stal uměleckým šéfem (a v roce 1992 také ředitelem) Petr Kracik, kterému se podařilo situaci uklidnit. V rámci podstatně snížených finančních dotací došlo ke značné redukci personálu i k výrazné proměně hereckého souboru. Řada osobností, které utvářeli tvář libeňského divadla v sedmdesátých a osmdesátých letech, totiž v další budoucnost libeňského divadla nevěřila a odešla. Na jejich místo přišli mladí herci, mj. Jiří Langmajer, Vilma Cibulková, Ivan Jiřík, Miroslava Pleštilová, Kamil Halbich a další.
V roce 1995 proběhla v Divadle pod Palmovkou rozsáhlá rekonstrukce, která libeňskému divadelnímu sálu po mnoha letech vrátila jeho původní secesní podobu a zařadila jej tak znovu mezi nejkrásnější pražské divadelní sály. Rekonstrukce také symbolicky zahájila novou éru libeňského divadla, které se ve druhé polovině devadesátých let minulého století zařadilo mezi divácky nejnavštěvovanější a nejsledovanější divadla u nás. Inscenace Ibsenova Peera Gynta, Steinbeckovy hry O myších a lidech, Camusova Caliguly, Allenových Výstřelů na Broadwayi, Schafferova Amadea, Edith a Marlene Évy Pataki, Kohoutova Ubohého vraha či Williamsovy Kočky na rozpálené plechové střeše se staly nejhranějšími tituly libeňského divadla za celou jeho historii.
Mezi živly
V roce 2002 zasáhla divadlo katastrofální povodeň, kdy výška hladiny v hledišti dosahovala bezmála dvou metrů. Vážné poškození divadelní budovy si vynutilo rozsáhlou rekonstrukci, která pozměnila téměř všechny prostory divadla. O jedenáct let později se povodňová situace bohužel opakovala, i když naštěstí ne v tak velké míře. V červnu 2013 byly spodní vodou z říčky Rokytky zaplaveny suterénní prostory budovy a poškozeny byly kotelna, elektroinstalace, vzduchotechnika a také sklady dekorací a rekvizit.
V září roku 2013 byl Radou hl. m. Prahy jmenován novým ředitelem Divadla pod Palmovkou režisér Michal Lang a rekonstrukci poškozené budovy převzal Odbor městského investora. Rekonstrukce divadla nakonec trvala déle než dva roky, během kterých soubor ve značně náročných podmínkách připravil 9 nových inscenací a odehrál řadu představení na pražských i mimopražských divadelních zájezdech. Pod vedením ředitele a uměleckého šéfa Michala Langa byl nově vybudován herecký soubor složený ze zkušených a populárních herců i nových nadějných hereckých osobností. Pod heslem „Palmovka přežila“ se mohl divadelní život do opraveného domovského divadla naplno vrátit v září 2015. Zanedlouho poté se Divadlo pod Palmovkou opět zařadilo mezi nejúspěšnější a nejsledovanější česká divadla a obdrželo řadu prestižních ocenění, mj. bylo vyhlášeno nejlepším českým divadlem roku 2018.
Palm OFF Fest
V letech 2016 – 2023 pořádalo Divadlo pod Palmovkou respektovaný mezinárodní divadelní festival PALM OFF FEST zaměřený na ta nejzajímavější a nejvíce inspirativní představení (nejen) ze střední Evropy. Díky tomuto festivalu se českému publiku představila výjimečná představení a tvůrci z Polska, Německa, Slovenska, Slovinska, Maďarska, Rumunska, Estonska, Litvy, Lotyšska a Moldavska. Festival PALM OFF FEST přitom od svého vzniku také usiloval o to, aby byl přátelským prostorem pro setkávání blízkých, přestože zdánlivě cizích, kultur, národů, divadel a různých pohledů na svět. Nedílnou součástí každého festivalového představení byly také moderované diskuze diváků s tvůrci, ale i další doprovodné akce (výstavy, koncerty apod.), které z festivalu činily živé místo otevřených debat a korektního, byť ne vždy „po srsti jdoucího“ dialogu.
Post-covidové roky
V době vynuceného omezení divadelního provozu během pandemie nemoci covid-19 přesunulo Divadlo pod Palmovkou dočasně těžiště své práce do on-line prostoru, kde divákům nabídlo řadu nových projektů připravených pro internetové prostředí – mj. rozhlasovou verzi hry A. Kurejčika Uražení. Bělo(r)usko o situaci v současném Bělorusku, audioverzi Pašijové hry, v rámci které vystoupili vedle herců i novináři, originální hudebně-divadelní videoklipy či rozsáhlé cykly čtení pro dospělé i pro děti. V roce 2021 natočilo Divadlo pod Palmovkou v režii Michala Langa film podle předlohy ruského satirika Viktora Šenderoviče Vidět Salisbury.
Rok 2022 byl v Divadle pod Palmovkou obdobím postupné konsolidace a také revize našeho dosavadního vývoje a uměleckého i provozního směřování. Po téměř dvou letech silně ovlivněných opatřeními proti šíření nemoci covid-19, začala v únoru 2022 ruská invaze na Ukrajinu – největší válečný konflikt v Evropě od skončení druhé světové války. Česká společnost, která se začala pomalu vzpamatovávat z extrémně náročného období pandemie tak „plynule“ vstoupila do období další velké a zřejmě i dlouhotrvající krize – ekonomické, energetické, humanitární i společenské. Dopady těchto událostí na uměleckou tvorbu divadla, které usiluje o to, aby „drželo prst na tepu doby“ a předkládalo svým divákům díla, která na aktuální témata přímo reagují, byly zásadní.
Divadlo reagovalo ještě v témže roce uvedením autorské dvojjazyčné česko-ukrajinské pohádky Kouzelné sny/чарівні сни, ve které společně s českými herci hráli ve svém jazyce také herci ukrajinští, a jež vznikla ve spolupráci s ukrajinskými tvůrci. V české premiéře divadlo uvedlo hru významného litevského autora Maria Ivaškevičiuse Spáči, jednu z mála tehdejších divadelních reakcí na současné Rusko, souboj mezi demokracií a totalitou a téma zhroucení jistot „starého světa“ vybudované na půdoryse Čechovových Tří sester. V červnu roku 2024 k nim přibyla česká premiéra úspěšné inscenace Máma Esther Bol (cena Thálie v kategorii činohra pro Terezu Dočkalovou), jež na pozadí vztahu matky a dcery poukazuje na realitu současného Ruska. Za mrazivě aktuální považovali kritika i diváci na podzim roku 2025 také uvedení divadelní hry současného italského dramatika Stefana Massiniho Projekt Manhattan o vývoji nejničivější zbraně lidských dějin, ale také o charakterech a vnitřních dilematech vědců, kteří se na jejím vývoji podíleli.
V roce 2024 prošel herecký soubor Divadla pod Palmovkou výraznou generační obměnou, která do jeho řad přivedla mladou hereckou generaci. Nadále zůstává místem, kde se setkává tradice s progresivními myšlenkami, kde je věnována péče jak současným autorským textům, tak i klasickým dílům, která mají co říci i dnes. Z aktuálních inscenací jmenujme třeba Ibsenovu Noru, Shakespearovo Zkrocení zlé ženy, Shawův Pygmalion, Hrabalovy Ostře sledované vlaky, dramatizaci Žítkovských bohyní nebo autorské inscenace Bezruký Frantík, 294 statečných, Noc zlomených nehtů, Havěť nebo Příliš krátká telomera.